Zážitky bývalých účastníků tábora Pikomatu

Uvažuješ o letním táboře? Rozhodli jsme se, že my, odsloužilí "pikomaťáci" , sem napíšeme pár zážitků z našeho tábora, abychom ti přiblížili tamní atmosféru. A pokud se rozhodneš jet, věř, že se ti na konci tábora nebude chtít jet domů. Potkáš lidi s podobnými zájmy jako máš ty a lidi, s kterýma je sranda. Možná, že když pojedeš, budou to tvé nejlepší prázdniny, jako to byly pro mnohé z nás. A teď už zážitky:

Ten den byl den naruby, děti zastávaly funkci vedoucích a vedoucí si mohli oddychnout, neboť si hráli na běžné účastníky. Lukáš se zašel podívat do kuchyně, jak jde holkám příprava palačinek k večeři. Když viděl, že za více jak hodinu snažení (a smažení) vytvořily pouze jednu podprůměrnou palačinku, začal se strachovat o svůj život (zemřít hlady opravdu nehodlal) a vzal věci do svých rukou. "Máte to řídký" zakřičel a odběhl se poradit, jakou má použít mouku. Za chvíli se vrátil, se svými pomocníky udělal převrat a vyhnal holky pryč. Do těsta přidal asi dvě kila mouky a zorganizoval smažení ve velkém. Zanedlouho už tři lidi s vařečkami stáli kolem rozpáleného plechu, další přiléval olej a poslední lil těsto a obracel. A tak se již za chvíli začaly talíře plnit palačinkami (stejně tak se i kuchyně plnila párou, ale to už je zanedbatelný vedlejší efekt). Na večeři si nakonec všichni pochutnali, a tak mohl večer Lukáš usnout spokojen s tím, jak se mu zase jednou něco povedlo.

Byl předposlední večer a už se blížil konec tábora. Ani jsem nevěřil, že to tak rychle uteče, domů se mi vůbec nechtělo. Moje chmury ovšem neměli dlouhého trvání. Na večerní nástup přišel náš vedoucí Gimly celý zadumaný. .Musíme zničit WHO... prohlásil temně. Všichni jsme na něj koukali jak puci a nevěděli, co to má znamenat. .WHO kontroluje obsah soli v jídlech na dětských táborech. Ale jídla bez soli se nedají jíst.. Začal Gimly vysvětlovat. .Dnes v noci se chystá WHO zničit všechnu sůl. Bez ní tu zemřeme. Musíme zničit WHO. Musíme jim to pořádně osolit. Proto tuto noc pořádám POSLEDNÍ LEČ. Bude to však nebezpečná akce, rozhodně ne pro každého. Kdo má zájem, ať se přihlásí do večerky na nástěnce.. Hned po nástupu sme se začali vzrušeně dohadovat, o co vlastně půjde. A samozřejmě že jsme se nezapomněli přihlásit. Sešlo se nás asi deset odvážlivců. Po večerce jsme dostali pokyn se teple ustrojit. .Baterku nebudete potřebovat,. dodali vedoucí a nás poprvé přejel mráz po zádech. Do akce jsme se vydali po dvojicích. Jako svého parťáka jsem dostal Jirku. V lese je ukryta základna zločinné WHO. Najděte ji vosolte jim to,. informovali každou dvojici a zároveň nám dali pytlík soli. .Hlavně pozor, ať vás neuvidí stráž. Jakmile vás zaměří svými reflektory, jste v tu ránu mrtví. A spěchejte, ať je zastihneme nepřipravené... Naposledy jsme se ohlédli a vyrazili jsme do lesa. Nikdy bych nevěřil, že v lese může být taková tma. Cestu k posedu-základně jsme za těch 14 dní znali, jako své boty, ale uprostřed noci je to úplně jiné. Přesto jsme co možná nejtišeji postupovali dále. Každé křupnutí větve pod nohama nás děsilo, abychom se neprozradili. Cesta utíkala nekonečně pomalu. Tu a tam se objevil záblesk, když strážci WHO objevili někoho z našich. Po přelézání dvoumetrových rýh, broděním se ostružiním a prolézání skrz hustník jsme konečně dorazili na základnu. Ani nevíte jakou jsme měli radost, že jsme to dokázali. Naneštěstí ale už byla prázdná. Nebyli jsme dostatečně rychlí a agenti WHO už stačili odjet. Zpropadená WHO.. !!

Tohle je jen zlomek z mnoha silných zážitků z tábora. Tedy osobně jsem neměla ráda tábory, ani nevím proč, ale na tenhle jsem se nechala ukecat. Bála jsem se, ale když jsem tam přijela, bylo všechno v pohodě a jak už jsem zmiňovala na začátku, nechtělo se mi domů. A teď už je to jen na tobě, jestli pojedeš, nebo ne...